Dračí příběh - ukázka

6. dubna 2013 v 22:43 | Venëa |  Příběhy

Východ slunce. Vidím ho téměř každý den svého 1300 let dlouhého života a stále mě uchvacuje. Je to, jako by se na obloze rozžehl plamen života. Východ slunce dává naději. Alespoň mně, nevím, jak ostatním, ale při východu slunce se cítím nějak podivně šťastná. A vůbec mám k ohni, a nejen k tomu slunečnímu, zvláštní vztah. Jsem temná elfka a temní elfové umí výborně zacházet s ohněm. Ale nejsem jen temná elfka, vznikla jsem velmi vzácným spojením ohně a vody. Můj otec je totiž temný elf a navíc jeden z řádu Jedenácti vyvolených, což znamená, že mistrovsky ovládá oheň. Těchto dvanáct temných elfů a elfek umí jako jediní mágové stvořit (nebo alespoň zkrotit) draka. Matka je najáda, tedy čarodějka vody. Umí chodit po vodě, dýchat pod vodou a jako jedna z mála se umí proměnit v rybu. U mě převládá oheň. Zato mé starší sestře, Delii, šlo vždy lépe čarování s vodou. Je to můj pravý opak a zároveň jsme si tak podobné. Nikdy jsme se nepohádaly. Delii je 1600 lidských let, to znamená 16 elfích let.
Jak jsem tak na to slunce koukala a koukala, připadala jsem si unavená, stěží jsem držela oči otevřené. A náhle jsem si uvědomila, že ze slunce kromě té žlutooranžové záře vychází i jiná, která hraje všemi odstíny modré. Byla to nádhera. Tak o tomhle se tedy píše ve všech těch legendách. Elfové to nazývají "den ohně a vody", tedy den, kdy ze slunce vychází tato podivná záře. Tedy ona z něj vychází pořád, ale je jen velmi těžko postřehnutelná. Dnes je ale tak silná, že ji cvičené oko zahlédne celkem jasně. Jen málo elfů věří, že tento den může být, protože pro něj vhodné podmínky nastávají jen zřídka. Ale jen malý zlomeček těch, co tomuto dni věří, jsou schopni zažít jeho magii a uvidět tu modrou záři.


"Diano! Diano, kde jsi!?" volá mě Delia, má sestra. "Tak tady jsi." Slyšela jsem ji, ale nemohla jsem odtrhnout oči od slunce. "Diano?!" Delia se mnou zatřásla. Náhle jsem si připadala, jako kdybych se probrala ze snu. "Diano, ty jsi mě vylekala. Měla jsem pocit, že tu ani nejsi. Co se stalo?" "Podívej se, to je to, o čem jsem ti mnohokrát vyprávěla. Teď máš možnost vidět to." Zřejmě hned pochopila, co tím myslím, a upřeně se dívala na slunce, které se za tu dobu už z oranžové proměnilo na jasně žlutou, a já jsem kolem něj zřetelně viděla tancující fialové obláčky toho podivného světla. Delia se už mnohokrát pokoušela zahlédnout je na slunci, ale nikdy se jí to nepodařilo. Já jsem to už uměla a hodlala jsem ji to naučit. "Nic nevidím," řekla smutně Delia. "Vždyť tomu ani nevěříš." Podívala jsem se do jejích jasně modrých očí. Byly zvláštní. I když má Delia vlasy černé jako noc, oči má modré jako letní obloha. O mně se také říká, že mám zvláštní oči. Možná je to pravda. Já mám oči žluté, no asi jako to slunce, a mé zorničky jsou také podivné, vypadají jako malé, černé čtyřlístky. Vlasy mám rudé jako oheň, jen jejich konečky přecházejí do podobné žluté, jako jsou mé oči. Mé vlasy se podobají plamenům ohně. Delia se mi také podívala do očí. "Máš pravdu, nevěřila jsem tomu, ale víš co, když to umíš ty, umím to i já -" "A nejen ty," skočila jsem jí do řeči, "ale všichni temní elfové, elfové, najády a dokonce i lidé a také draci, jen tomu nevěří." Delia hleděla na slunce, které již bylo vysoko na obloze, a já jsem viděla, jak se Delia usmívá. "Už to mám!" vykřikla, "už to vidím!" Je to krásný pocit, vidět, že je někdo díky vám šťastný.
"Delio! Diano! Kde jste?" Tentokrát to byla matka, Morgana. "Aha, tak tady jste, všude vás hledám a už jsem začínala mít strach. Co tu děláte?" Měla jsem trochu pocit viny, že se o nás maminka tak bála. "Omlouvám se, že jsme zmizely a nic ti neřekly, mami," řekla jsem provinile. "A jak dlouho jsme byly pryč?" zeptala jsem se ještě. "Hodinu a půl." Lekla jsem se. Viděla jsem, že i Delia se trochu vyděsila. Mé myšlenky se hned potvrdily: "Promiň," řekla Delia a z jejího hlasu byla slyšet provinilost. "To nevadí," řekla klidně Morgana, "hlavně že jsem vás dvě našla." Ale pak se trochu zarazila, jako kdyby si na něco vzpomínala, a pak se na nás tak zkoumavě podívala svýma fialovýma očima a zeptala se: "Ale co jste tu vlastně dělaly?"
Vsadím se, že v tu chvíli jsme myslely na to samé: ´která první´. Někdy si opravdu s Delií skoro čteme myšlenky, a tak jsme řekly společně: "I kdybychom ti to řekly, nevěřila bys nám to." Zas s ledovým klidem nám máma odpověděla: "Jsem na tomto světě déle než vy, zažila jsem toho hodně, dokonce jsem jako malá viděla, jak ze slunce stoupají modré a fialové obláčky…" S Delií jsme se na sebe podívaly. "Víš, my jsme tady vlastně celou dobu ty modré obláčky pozorovaly." Máma se usmála a oči se jí zalily slzami štěstí. Objala nás. "Vy také! To je úžasné!" Po tvářích se jí skutálely dvě slzy. Ale na svobodu je nepustil smutek, ale radost. "Ale tátovi ani slovo, nevěří tomu. Umí sice stvořit draka, ale když se baví s přáteli, vždy jsem slyšela, jak to odsuzuje, že to není možné."
Doma jsme u snídaně byli všichni zticha. "Tady je takový hrozný hluk," zažertoval táta. Všichni jsme se smáli. "No tak, co se stalo?" Cítila jsem to napětí. Najednou do okna zasvítilo slunce. "Dneska má to slunce nějaký podivný odstín modré." "Tati? Ty jsi řekl ´modré´?" podivila jsem se. "Ano, řekl jsem modré a je to pravda. Nedokážu to před vámi dál tajit. Vidím kolem slunce modrou záři. Vidím ji dokonce i kolem živých bytostí, kolem rostlin i neživých věcí. Myslete si, že jsem se zbláznil, ale je to tak." "My všichni ti věříme, Teodore," řekla opět velmi klidně máma. Táta se usmál a stejně jako před tím u mámy se i jeho oči, černé jako noc, zalily slzami. "Proč jsi to před námi tajil?" zeptala se Delia. "Bál jsem se, že se mi budete smát, že mě budete považovat za blázna. A také jsem čekal. Na správný den i s vědomím, že ten den ani nemusí nastat. Ale když už nastal. Mám pro Dianu a Delii dárek. Diano, nejdříve ty, jsi sice mladší, ale klidnější a rozvážná, což je velmi dobře, neboť máš dar mistrovsky ovládat oheň. Pokud chceš nad ohněm udržet kontrolu, musíš umět zachovat chladnou hlavu. Teď zavři oči." Poslechla jsem a cítila, jak mi táta dává něco na krk ´přívěšek pro štěstí´, řekla jsem si. "Otevři oči." Znovu jsem poslechla a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Na krku se mi houpal přívěšek - stříbrný drak s rubínem místo hlavy. "Díky, tati," řekla jsem a objala ho. "Dávej na něj dobrý pozor, nesmí se ztratit. Je v něm ukrytý drak, který ti pomůže vyvolat ještě mocnějšího draka, kterého máš v sobě. Delio, pojď sem také!" Delia šla a za chvíli se vrátila také s přívěškem - stříbrný drak bez křídel, připomínající hada, s rubínem místo oka a chrlil růžový oheň (kámen růženín). Vodní drak.
"Páni, naši první draci! Nemůžu tomu uvěřit," řekla nadšeně Delia. "Potřebují jména," řekla jsem a prohlížela si svého draka. Najednou jsem dostala nápad. "Ganolumia, to je to správné jméno!" "Já nevím, naše jména začínají na stejná písmena - D. Proč by jména našich draků také nezačínala stejně - G," přemýšlela Delia. "Už to mám, Gorodea." "Moc pěkné," uznala jsem.
Seděla jsem na posteli u sebe v pokoji a přemýšlela nad tím, co se stalo dnes ráno. Ale to jsem nevěděla, že to, co se mi stalo, změnilo mě i Delii život. No, tedy tušila jsem to. "Ale copak, Dafnie," řekla jsem kočičce s dračími křídly. Právě teď na mě neustále mňoukala. Vzala jsem ji na klín. Očarovaně hleděla na draka, který se mi houpal na krku. Náhle jsem uslyšela kroky. Dafnie mi seskočila z klína a běžela ke dveřím. Dovnitř vešla Delia. "Diano, také jsi přemýšlela nad tím samým, co já?? Že nám ti draci změní život?" "Ano," potvrdila jsem. Dafnie vyprskla z tlamičky několik jisker. "A také jsem přemýšlela o tom slunci. Táta říkal, že to světlo vychází ze všeho živého i neživého. Viděla jsi to někdy?" "Ano," zase jsem jí potvrdila. "Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?!"
"Delio, nezlob se, nemohu na tebe nahrnout přeci všechny informace najednou."
"V tom máš pravdu, Diano. A naučíš mě to vidět také?"
"Jistě, naučím. Ale nejdříve se zaměříme na neživé předměty. Tak například… tahle kniha, je červená, já už její obrys viděla. Podívej se na ni podobně jako ráno na to slunce. Co kolem ní vidíš?"
"Nic."
"Tak to zkus znovu, pořádně."
"Nejde to, nic nevidím. Počkat, co to je… je to zelené. Ano, už to vidím, je to proužek jasně zelené!" Podívala se mi do očí. Odvrátila jsem zrak, nedokázala jsem se jí podívat do očí. Dobře jsem věděla, co to znamená. Pokud bude pokračovat a dostane se na určitou úroveň, čeká ji zkouška pokušení. Ve snu dostane možnost vidět toto světlo mistrovsky, bez dalšího učení, avšak pokud to přijme, přijde i o to, co se naučila a možná i o něco více. To bych si pak vyčítala celý život. Já jsem zkouškou prošla výborně, protože jsem velmi rozvážná, do ničeho se moc nehrnu a usoudila jsem, že takový nápor nového by má psychika neunesla. Odmítla jsem. A to mě posunulo o ohromný krok vpřed. Ale Delia je netrpělivá a dost zvědavá, bojím se, že by neuspěla. Ale o té zkoušce se nesmí nic říci, neboť kdo se o ní jen slůvkem zmíní někomu, koho zkouška čeká, tomu tato podivná schopnost zmizí a bude ji muset znovu získat.
"Vrrr," zlobila se Dafnie. Už dlouho si jí nikdo nevšímal. Pak roztáhla svá dračí křídla a odlétla. "Delio, teď se soustřeď. Zelená byla jednoduchá, přijdou na řadu složitější barvy. Další jednoduchá je modrá. Tady, koukej na tuhle oranžovou knihu, bude kolem ní modrý obrys." Delia koukala a koukala a koukala a najednou se jí úplně rozzářily oči. "Vidím to, mám to!"
"Výborně. Koukej na tu žlutou knihu." Zas koukala asi minutu a potom mi plná nadšení řekla, že vidí proužek fialového světla. Za pár dní viděla toto světlo nejen u barevných předmětů, ale i kolem jiných bytostí, dokonce i kolem ostatních členů rodiny a jiných elfů a všech ostatních, co tu žijí.
"Je to naše tajemství," prohlásila jsem vážně, když jsme seděly o pár dní později ráno v mém pokoji. Nikomu to neříkej, stejně tomu moc Bytostí nevěří." No to snad ne! Podívala jsem se na hodiny. Musím do školy. "Delio, už je čas jít do školy." Školu moc ráda nemám. Většinu času se učíme jen to, co se učí lidé. Jak jsme starší a starší, přibývají nám hodiny magie. Já jsem se přihlásila na školu magie. Tam jsme začali s jednou hodinou denně (na normálních školách by byla jen 1 týdně). Teď - protože jsem ve 3. ročníku - máme 2 - 3 hodiny kouzel denně. Je paradox, že ačkoli jsou všichni kouzelné bytosti, nevěří tomu… zvláštnímu světlu. Delia chodí do 5. ročníku a mají denně 5 - 7 hodin kouzel denně. Do Deliiny třídy chodí několik velmi přátelských safir, selfů a jiných drahokamových čarodějek a mágů (čarodějů). S těmi se dá mluvit. I když ne o takovém druhu magie, jako je vidění toho podivného světla. Se safirami se dá mluvit o léčivých kamenech, zvláště o safírech. Všechny safiry nosí kámen pro štěstí (jaký jiný, než safír). Když lžou, safír zčerná. To samé platí pro selfy (jejichž kámen je fluorit), drahokamové čarodějky (jejichž kameny jsou všechny možné drahokamy a polodrahokamy - onyx, malachit, křišťál, černý křišťál neboli morion, hematit, karneol, diamant, opál… a mnoho dalších) a mágy. Jejich kameny také zčernají (nebo zešednou) když lžou.
Kromě Deliy mám ještě jednu sestru. Ta je nevlastní. Přišla k nám, když jí bylo 8 elfích let. Nikdo ji nehledal. Jmenuje se Dexea. Nyní je jí 14 elfích let. Nevím, zda věří, že je to možné. Každopádně sestry, i když nevlastní, by neměly mít před sebou tajemství. V tom jsem se bohužel mýlila. Ne sice s Dexeou, ale s Delií. Bohužel.
Dexea seděla u mě v pokoji a kreslila nějaké zvíře, podobné drakovi s dlouhým krkem a ptačími křídly. Dexea umí nádherně kreslit. Já jsem přemýšlela, zda jí to mám říci, nebo ne. Nakonec jsem začala: "Dexeo, kdyby ti někdo řekl, že všechny neživé předměty, rostliny i živé bytosti vyzařují světlo, které je, no, neviditelné, věřila bys mu to?" Dexea chvíli přemýšlela a pak mi odpověděla: "Ano věřila."
"A kdyby ti někdo tvrdil, že to světlo vidí, také bys mu to věřila?"
"Ano."
Spadl mi kámen ze srdce. Ne kámen, rovnou celá skála. "To je výborné, protože… no, já to vidím. Mohla bych tě to naučit," řekla jsem nadšeně. "Tak dobře," řekla Dexea trochu zaraženě a udiveně. "Dobrá, koukej na tu knihu." Asi po minutě Dexea smutně řekla: "Ne, Diano, nic nevidím."
"To nevadí, zkoušej to dál." Dexea o tom zatím neví, ale má předpoklady pro vidění tohoto světla, protože její šťastné číslo je 11, což je "mistrovské číslo". Je to i mé šťastné číslo. Deliino šťastné číslo je 9, ale ona věří, že to dokáže, a to ji pohání vpřed. Toto světlo umí vidět všichni, dokonce i lidé, ale protože tomu nevěří, nevidí to, ať je jejich šťastné číslo jaké chce.


Pokračování: Od Deliy se Diana dozví, že není její skutečná sestra Při návštěvě u strýce Cornelia se Diana zase dozví, co jsou ti draci zač a kamarádka Nolwë jí poví legendu o Sairina - Nairenovi. O prázdninách záhadně zmizí Derek, Dianin kamarád a Diana ho společně s ostatními půjde hledat. Derekova únoskyně, T´Lia si však na Dianu vymyslí hroznou past.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.