Elfí příběh - úvod

6. dubna 2013 v 22:46 | Chessie |  Příběhy
Na noční obloze se krásně vyjímaly třpytivé hvězdy ozařující své okolí jasným bílým světlem. Pod nimi se rozléhala země bez názvu. Její krása byla známá široko daleko, ale žádný smrtelník si k ní dosud nenašel cestu. Snad proto, že se bojí tajemství okolo celé této oblasti, snad nadpřirozených elfů či jejich velkolepého úkrytu, kterým se zrovna neslo nespočet zvuků. Celý Stříbrný les byl vzhůru, každičká bytost na nohou. Mezi jeho statnými stromy leželo legendární elfské město - Atressil, oplývající moudrostí, vznešeností a líbeznou hudbou linoucí se z některých obydlí. Hudba patřila ke každodenní činnosti obyvatel a několik z nich se dokonce rozhodlo rozmístit hudbu kolem svého domu pro potěšení jejich návštěvníků. Melodie byla tichá, tajemná, téměř napínavá, ale dokázala vzbudit chuť do života a každodenní práce. Zdi zdejších staveb byly leskle šedivé a zdálky těžko rozeznatelné od okolního lesa, který přímo zářil nadpozemským světlem. Městu dominovala elfská knihovna obsahující tisícovky spisů pečlivě uložených do elegantně vyzdobených regálů se spirálovými vzory. A právě město bylo středem nočního poplachu. Nejen elfové totiž byli v ulicích a nejen oni vydávali vystrašené zvuky. Dostala se sem smečka vlků a všichni se špičatýma ušima hned věděli, o co jim jde. Každý druhý příběh, který se vyprávěl, byl o nich… Byli obdivováni, ale nenáviděni. A Ona, Ona za to všechno může. Už byli blízko, neomylně cítili její pach.

Tlapy je vedly ke knihovně, kde byla mimo jiné také věznice. V celách u vchodu většinou seděli lupiči, ale pokud se zašlo dále do uličky, nacházely se stále závažnější a závažnější případy elfů i jiných bytostí, kteří něco nekalého provedli. A v jedné z posledních cel shrbeně seděla mladá elfka s pronikavě zelenýma očima. Dokázaly by přimrazit kohokoliv a kdekoliv na místě. Ještě nebyla dospělá, ale pro elfku věk nic neznamenal. V jejím případě ne. Byla sice mladičká, ale už se stala součástí legend předávaných ze všech elfských úst do úst. Dokázala věci, které by jiní nedokázali za 250 let. A teď, skoro po šesti letech sedění ve vězeňské cele, se objevili její dřívější spojenci a přátelé - vlci. Bála se, že na ni zapomněli. Že by ji nechali napospas ostatním elfům - a mýlila se v nich. Myslela, že ji nechají trčet pod knihovnou navždy, ale teď v nich poznala pravé spojence. Přišli si pro ni a ona bude konečně volná! Ucítí vítr na tvářích i sluneční paprsky rozlévající se po krajině každé ráno, uvidí další západ slunce. Už nebude celý den jen sedět, přemýšlet a nudit se. Těšila se na pocit svobody jako nikdy předtím.
Už byli u ní. Po tolika letech přeci jen poznali její pach a teď se ji snažili vysvobodit. Nebylo to vůbec lehké, cela byla bezpečnostně uzavřená elfskými kouzly, což vlkům přišlo velmi směšné; jak by mladá elfka mohla někomu ublížit? Vždyť ještě neumí ani kouzlit… Kdyby to uměla, dávno by byla venku z odporného místa. Ale teď si museli poradit vlci sami a měli to rychle hotové. Rychlými útoky na železné mříže se je podařilo prolomit. Během deseti sekund byla připravena k útěku. "Zdrhej!" Sykl na ni zřejmě alfa vlčí smečky a nemusel ji dvakrát pobízet. Schody vedoucí od knihovny brala po dvou a za ní se zběsile hnali vlci. Byla jednou z nejrychlejších elfů ve městě a díky tomu nechala velkou budovu rychle za zády. Hnala se úzkými uličkami, kam normálně nikdo nechodí, když v tom jí cestu zastoupil vysoký elf. Samozřejmě ji poznal, její tvář byla známá po celém Stříbrném lese. "Kam si myslíš, že jdeš?" Vyšlo z něj vystrašeným tónem. V očích mu viděla strach, ale i přesto pevně svíral štíhlý elfský meč. Místo odpovědi ho praštila do břicha a když se začal svíjet po zemi, vzala roha. Jen si trochu přála, aby v noci viděla tvorům do tváře. Trochu ji znervózňovalo, že neví, kdo před ní stojí. Navíc ji vždy potěšil vystrašený výraz těch, se kterými se setkala. Neznala soucit, strach ani přátelství, vše z toho jí připadalo směšné. Uznávala pouze autoritu vlků, ostatní pro ni byli jako blechy pro slona. Není divu, že byla po všech sedmnáct let nenáviděna veškerým Stříbrným lesem. Až na vlky. Nyní ji vedli po zapomenuté stezce vysoko do hor za hranicemi kouzelného lesa. Více než 300 let na ní nevkročila elfská noha. I ona tudy šla poprvé, jelikož vlci, se kterými žila v míru, si stezku ostražitě hlídali. Kdysi dávno si sem povolali čaroděje, aby stezku zaklel a vymazal z paměti elfům. Až teď se vlci rozhodli vzít mladou bojovnici k jejich sídlu. Zasedala tam ona legendární vlčí rada a měla rozhodnout o jejím osudu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.