Poušť Firiemo

10. dubna 2013 v 21:25 | Venëa |  Hra
Tato rozsáhlá poušť je nejvyprahlejší a nejžhavější místo v Atlancii. Letní teploty dosahují i padesáti stupňů a zimní neklesnou pod třicet. I zde však lze najít život - Jedovatí hadi, štíři a bodavé kaktusy. Kromě těch tu nenajdete jedinou rostlinku nebo zvíře. Avšak uprostřed pouště se jako zelený smaragd ve zlaté koruně skví oáza. Avšak ne každý namáhavou cestu do oázy přežije. Nejsou tu žádné cesty, jen mnoho dřevěných tyčí zabodaných do země. Pokud někdo tyče vytrhá ze země nebo je písečná bouře, která je tu častý jev, zasype,má náhodný pocestný jen malou naději na záchranu, což dokazují téměř všude rozeseté vybělené kostry vlků a dokonce i elfů. To ale není jediná hrozba. Tekuté písky pokrývají celou poušť jako minové pole. Od okolního písku jsou zcela nerozeznatelné a kdo do nich spadne, je navždy ztracen.


>>HRÁT>>

 


Komentáře

1 Ainariël | 10. dubna 2013 v 21:51 | Reagovat

Bežela jsem kupodivu rychle. Bavilo mě to a bylo mi příjemné, že proti mě foukal vítr a hladit mě po vlasech. Byl tak svěží, vždyť začínalo jaro!
Podívala jsem se před sebe. Konečně jsem stála na okraji toho obrovského moře písku. To bude plavba... Pokud se dříve neutopíme. "Tak," řekla jsem slavnostně. "Jdeme hledat zroj magie!"

2 Venëa | 10. dubna 2013 v 22:00 | Reagovat

"Počkej, ne tak rychle! Musíme najít nějakou cestu, tedy vlastně dřevěné kůly. Nechceš přece umřít žízní, jako tady ten-" zvedla jsem ze země vlčí lebku "- a čím dál půjdeme, tím jich najdeme více." Řekla jsem a otřásla se. "A  navíc jsou tu ty zrádné tekuté písky..." zamyslela jsem se nahlas, ale myšlenku jsem už nedořekla, protože něco v dálce upoutalo můj pohled. Začal se zvedat vítr a písek se zvedal do výše. Daleko v poušti se už zvedla mohutná písečná stěna. "Písečná bouře!" vykřikla jsem. "Rychle pryč!". Naštěstí jsme byly na začátku pouště, tak tu byly ještě veliké kameny a skály. Našla jsem jednu, s výklenkem, kam bychom se obě vešly. "Rychle tam!" ukázala jsem na to spásné místo.

3 Vypravěč | 10. dubna 2013 v 22:07 | Reagovat

Písečná bouře sílila a sílila a dvě společnice se připravovaly na dlouhou noc v úkrytu. Proto byly překvapené, že bouře tak rychle přestala. Snad se něco pokoušelo je vlákat do pouště... Ale co když toto bylo varování a když ho neposlechnou, mohou skončit jako pár kostí rozpadlých na prach. Ale přes to všechno bylo jasné, že se obě pustí za honbou za magií. Elfka ovládala vzduch - mohla usměrňovat proudění vzduchu; a víla mohla předpovídat, kdy se dostanou do úzkých.
Snad proto tam vkročily, se srdci sevřenými, ale více než statečnými. Vycházely vstříc poušti...

4 Venëa | 10. dubna 2013 v 22:21 | Reagovat

Pomalu jsem otevřela oči, strašlivě mě pálily a nic jsem neviděla. Uvědomila jsem si, že jsou plné jemného písku. Naštěstí ho slzy brzy vyplavily. Uvědomila jsem si, že najít dřevěné tyče v písku bude mnohem obtížnější, než kdyby žádná bouře nebyla. A tekuté písky budou ještě hůře rozeznatelné. *Byli tu nějací živí tvorové? Stačili se skrýt?* Tyto a jiné myšlenky se mi honily hlavou. Ohlédla jsem se na Ai. "V pořádku?" zeptala jsem se.

5 Ainariël | 11. dubna 2013 v 9:26 | Reagovat

Seděla jsem v úkrytu, ale nepřemýšlela jsem o tom, kdy bouře ustane, nýbrž o tom, co poušť skrývá za tajemství. Určitě muselo být něčím důležité. Nesmím si ho nechat ujít!
"V pořádku," věnovala jsem krátký pohled Venëe a rozhlédla se kolem sebe. Konečně to bylo pryč a já to dokonce přežila. Během bouře jsem kolem sebe rozmístila větřík, aby písek létal většinou mimo nás dvě.
Vstala jsem a znovu se rozhlédla po těch dunách písku, které jsme měly přejít. "Támhle něco je," vykřikla jsem a ukázala do dáli na něco vyčuhujícího z písku. Bylo to hnědé. Snad nějaká tyč.

6 Venëa | 11. dubna 2013 v 15:24 | Reagovat

Když jsme přišly blíž, zjistily jsme, že to není tyč, ale starý, uvadlý kaktus. Vlastně nebyl úplně uvadlý, cítila jsem v něm záchvěvy života. Trochu jsem ho pokropila vodou a hned jsem si všimla, že hned vypadá o něco zdravěji. "Ten kaktus tuhle poušť zná, zřejmě ví, kde najdeme cestu." řekla jsem a usmála se. Ještě trochu jsem pokropila zem kolem kaktusu. Náhle se mi v hlavě objevila myšlenka a já věděla, že není má. *Děkuji, zachránila jsi mi život. Pokud se chceš dostat do oázy, musíš jít stále na západ. Tyče vyvrátil vítr a zavál písek. Pokud půjdete stále na západ, nic se vám nestane.*
"Ai, musíme jít na západ! Tam je oáza!" vykřikla jsem šťastně.

7 Ainariël | 11. dubna 2013 v 20:25 | Reagovat

Sledovala jsem chování mé společnice. Občas jsem pochybovala o tom, že není v pořádku. Když objala zvadlý kaktus, který před tím pokropila, myslela jsem si, že se naprosto zbláznila. A přesto jsem cítila jakýsi záchvěv magie. "Kde jsi vzala tu vodu?" Zeptala jsem se tiše, protože na tohle jsem nemyslela. Byla jsem tu, jak se říká, "na lehko", neměla jsem žádné zavazadlo. Nikdy nechodím se zavazadlem, nepotřebuji ho. Zamračila jsem se, když řekla, že musíme na západ. "Ještě vědět, kde je západ...," dodala jsem tiše, ale to už jsem se začala rozhlížet po slunci. Bylo mimořádně zářivé. Došlo mi, že asi bude pravé poledne. Stín kaktusu by tedy měl ukazovat sever. Pak už si jen v duchu nakreslit pravý úhel... "Mám to." Ukázala jsem směrem na západ a vesele si povyskočila. "Můžeme pokračovet," mrkla jsem na Venëu.

8 Venëa | 11. dubna 2013 v 21:03 | Reagovat

"Řekněme, že jsem tu vodu zhmotnila z prázdnoty. Kolem je mnoho energie, umím ji zhustit tak, aby něco vytvořila. Zatím dokážu vytvořit plyn, z toho potom plazma, tedy elektrický výboj nebo řídkou kapalinu, ale jen v malém množství a dost mě to unavuje." Vysvětlovala jsem. "Au, co to je?" sykla jsem překvapeně a podívala se na pravý ukazováček. Trčela z něj skoro pěticentimetrová bodlina z kaktusu. A to jsem si myslela, že jsem se všem vyhnula. Rychle jsem jí vytrhla a schovala do váčku s amulety, připevněného za opaskem. "Tak jdeme" řekla jsem. Ale něco ve mě se vzpouzelo. Bylo to varování. Všechno. Bouře, bodlina i vlčí lebka.

9 Vypravěč | 12. dubna 2013 v 10:57 | Reagovat

Zatímco se obě bavily, písky se daly do pohybu. Teď musely jít přesně na západ a ani na chvíli nezakolísat, jinak jsou ztraceny nadobro v moři vzdouvajícího se písku.
Zatímco šly, začala se pouští šířit zpráva o podivných, dvounohých návštěvnících. Všechno, co zde žilo, již bylo na cestě k nim. Ale jaké bude setkání s obyvateli pouště? Zajisté jsou nebezpeční. A možná se zlobí, že jim někdo leze do revíru.
Čas od času narazily společnice na nějaký kaktus. Tyto nebyly zvadlé, proto usoudily, že jdou správnou cestou. A také že šly. Ovšem také čím dál čestěji narážely na ony podivné obyvatele, kteří tu žijí od pradávna. Zvědavě se seskupili kolem jejich nohou a ony musely zastavit. Jak se s nimi vypořádají?

10 Venëa | 12. dubna 2013 v 21:08 | Reagovat

"Neublíží nám, když nebudeme dělat rámus" řekla jsem tiše, když jsem viděla, že už je jich kolem nás hodně. "zkusím jeden takový trik" řekla jsem Ai, když už jsem pomalu nevěděla, kam šlápnout, abych nezašlápla ty menší tvorečky. Zavřela jsem oči a představila  si světlo, energii, jak mnou prochází, soustředí se v mých rukách. Když jsem se je snažila přiblížit, cítila jsem, že tam něco je. *Prosím, vodu* vyslala jsem k energii myšlenku a představovala si, jak se energie hustí, mění se nejdříve na páru, která se sráží na vodu. Otevřela jsem oči. Mezi mýma rukama se vznášela kulička vody, o velikosti pomeranče. Dalšími myšlenkami jsem s ní pohnula a zastavila ji, když byla těsně nad zemí. Všichni tvorové se kolem ní seskupili a začali pít. Otřela jsem si pot z tváře. Uvědomila jsem si, že to, co vypadalo jako kameny, jsou ve skutečnosti kosti. Otřásla jsem se. "Jdeme vůbec ještě správně?" Vyděšeně jsem se zeptala Ainariël a podívala se na ni. Tvorové již všechnu vodu vypili a začali se znovu shromažďovat kolem nás.

11 Ainariël | 14. dubna 2013 v 10:50 | Reagovat

"C-c-co to má být?" Vykoktala jsem ze sebe při pohledu na havěť, která se kolem nás seskupila. Nelíbilo se mi to. Co když nám někdo brání v tom, abychom došli k cíli naší cesty? "Nevím, co to do nich vjelo." Viděla jsem, jak se moje společnice na cosi soustředí. Nechala jsem ji tedy a zmlkla. Ticho jí pomůže nejvíce. Najednou se všichni tvorečkové stáhli ke kapce vody, kterou vytvořila. Oddechla jsem si. "Je v tobě víc, než se zdá," usmála jsem se a poplácala Venëu po zádech. "Popravdě ani nevím. Mohly jsme sejít z cesty, jenže tady ani není podle čeho se orientovat." Okolní poušť byla úplně holá a žádná tyč ani kaktus nebyly v dohledu.

12 Venëa | 14. dubna 2013 v 21:16 | Reagovat

"Už se zase vracejí. Neumím vytvořit větší množství vody. A my také potřebujeme pít." řekla jsem vyčerpaně. Začala jsem sbírat další energii a měnit ji ve vodu. Kolena se mi podlamovala. Otevřela jsem oči a podala vodu Ai. "Je tvá" řekla jsem z posledních sil. *Už dál nemůžu* ozývalo se mi v hlavě a před očima se mi začaly dělat mžitky. Pak jsem se ale vzchopila *Přeci se nepřidám k těm desítkám, snad i stovkám koster* řekla jsem si. Silou vůle jsem se udržela při vědomí. Začala jsem také mít žízeň. Na to, že bych vytvořila další vodu jsem mohla zapomenout.
Šly jsme dál. Všichni tvorové se najednou rozutekli. Hned jsem pochopila proč. "Tekuté písky" vykřikla jsem.

13 Vypravěč | 17. dubna 2013 v 21:40 | Reagovat

Varování přišlo pozdě a Ainariël udělala další krok.

14 Ainariël | 17. dubna 2013 v 21:47 | Reagovat

Podívala jsem se před sebe. Zdálo se mi, jako že ztrácím půdu pod nohama. Jako by obzor byl výš, než je obvykle.
Pak můj pohled spočinul na mé společnici, která pronesla cosi o tekutých píscích. Podívala jsem se tedy pod nohy. Neviděla jsem je, z písku mi čouhaly jen kolena. "Ehm, ehm," odkašlala jsem si zdánlivě klidně, i když to ve mně vřelo. "Ve, co mám dělat?" Jakýmsi záhadným způsobem mi to začalo být legrační a já se začala z plna hrdla smát. Byla jsem sice skoro utopená v písku, ale to přece nevadí! A tak příšerně to lechtalo...

15 Venëa | 17. dubna 2013 v 22:02 | Reagovat

"Hlavně se prosímtě nehýbej" řekla jsem nervózně. Měla jsem o ní strach.Nevěděla jsem, kde přesně končí zem a začíná písečné jezero. *Nesmím riskovat, že také zapadnu* pomyslela jsem si v duchu.* Vítr foukal silně. Letět nemůžu, to by mohlo dopadnout stejně, jako u řeky. Ale teď nesmím spadnout. Opatrně jsem se vznesla. Byla jsem už nad Ainariël. Popadla jsem ji za ruce a začala ji tahat ven z té písečné kaše. Věděla jsem, že mě tahle záchrana může stát i život. Únava z vytváření vody ze mě také úplně nespadla. *Hlavně musím zachránit Ai* blesklo mi hlavou. "Tak tady nám pomůže jen zázrak" řekla jsem a pomalu se smiřovala s tím, že Ainariël nezachráním. A sebe také ne.

16 Ainariël | 18. dubna 2013 v 15:54 | Reagovat

Propadala jsem se čím dál hlouběji, ale stále s úsměvem na rtech. Bylo to bláznivé... Ale já věděla, že mě Venëa zachrání. Začala jsem jí důvěřovat a zatím jsem toho nelitovala. Byla milá a celkem příjemná. Uměla zasáhnout v ten pravý moment, i když se nechtěla bít. A možná právě proto mě napadlo, že jí do toho můžu stáhnout také. "Venëo, drž se dál...," řekla jsem tiše. Písek už jsem měla u pasu a začínalo mi být opravdu úzko. /Ne, to není pravda. Ona se mě snaží vysvobodit, i když by neměla létat!/ Začínala jsem propadat panice a těkala očima kolem sebe. Snažila jsem se najít něco, čeho bych se mohla chytit. "Hlavně se nepouštěj více dolů. Nechci, abys tu skončila se mnou." Avšak chytla jsem se její ruky a sledovala její pokusy. /Tohle nemá cenu. Ale... Počkat. Přeci jen můžu něco udělat./ Zvedla jsem druhou ruku nad hlavu a "zachytila" do ní většinu větru v okolí. Nyní jsem s ním mohla manipulovat a Venëa se mohla klidně vznášet.

17 Vypravěč | 18. dubna 2013 v 16:15 | Reagovat

Ne každá cesta musí být klasická. Jde o to rozpoznat, která je která. I když překonat ji zajisté nebude lehké.
Vítr v Ainariëlině ruce se začal zbarvovat do světle modré, takže ho nyní bylo možné i spatřit. Nabýval různých tvarů a způsobil, že její ruka doslova modře zářila. Byl to bezpochyby krásný pohled.
Modrá hmota nyní začala kroužit dokola, jakoby se snažila vytvořit kruh. Pak se z kruhu začala vytvářet šipka. Ukazovala směrem dolů, do písku, přímo před Ai. Pak vítr vytvořil výr a na malou setinku sekundy oběma přítomným odhalil prostor pod pískem. Tunel pod pouští, o kterém vyprávěly jen ne moc známé legendy. Třeba se právě tam nachází zdroj magie. Třeba vede do oázy. Kdo ví?
Bylo jasné, že elfka se nahoru už nedostane a vítr již konal svou původní úlohu. Bránil Venëe v letu. Už by dlouho nevydržela vzdorovat. Zbývala tedy jediná cesta: dolů.

18 Venëa | 18. dubna 2013 v 21:16 | Reagovat

Věděla jsem, že už je to beznadějné. avšak něco pod pískem upoutalo moji pozornost /asi je tam nějaká jeskyně/ pomyslela jsem si. /Ale když do ní spadneme, jak se dostaneme ven?/ trochu jsem znejistěla, dostala jsem strach. /Ale když tam nepůjdeme, tak nezjistíme, co je uvnitř/. Má zvědavost nakonec zvítězila a já nechala toho marného snažení Ai vysvobodit. /Nadechni se a zadrž dech/ vyslala jsem telepaticky myšlenku k Ai. vyslovit bych to už nestihla, myšlenky je rychlejší, avšak nebyla jsem si jistá, jestli Ai mou myšlenku uslyšela. Ještě nikdy jsem nezkoušela s nikým telepaticky komunikovat. A Ai, předpokládám, také ne. Zapadla jsem do písku. Padala jsem strašně dlouho. Začala jsem se dusit. /To snad ne, třikrát rychle za sebou bojuji o život?/ napadlo mě. /Jak dlouho budu ještě padat?/ ptala jsem se sama sebe. Pak už jediné, na co jsem myslela bylo /VZDUCH!/. A potom už ani to ne. Ztratila jsem vědomí.

19 Ainariël | 18. dubna 2013 v 21:40 | Reagovat

S okouzlením jsem se koukala na mou zářící ruku. Tohle jsem neudělala já, na to bych se nikdy nezmohla. Možná až budu v magii zdatnější, ale toto bylo mistrovské. Někdo mě musel využít, což mi nepřišlo přímo pěkné. Já chci mít vždy mé myšlenky i pocity pod kontrolou. Předtím jsem si myslela, že mě nikdo nemůže ovládat. Asi to byl omyl.
Podívala jsem se dolů, do chodby. Byla tmavá a úzká. Zkrátka pravý dobrodružný tunel jak má být. Vlhkost mu také nesházela a když byl písek ještě "otevřený", všimla jsem si zvláštních hub. Sotva se písek opět zavřel, pustila jsem se mé společnice. Už jsem věděla, kam mám jít. Vlastně plavat: dolů. Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do moře písku. Obklopoval mne ze všech stran - už nebylo cesty zpět. Plavala jsem a i když to šlo těžko, věděla jsem, že jsem za půlkou. Tu jsem zahlédla Venëu. /Né! To né./ Musela jsem něco udělat. Jako bych zaslechla slovíčko "vzduch". /Vzduch!/ Řekla jsem si v duchu a znásobila množství vzduchu v okolním písku tak, že zřídl. Avšak stálo mě to hodně energie a úsilí. Ale zato jsme celkem v pořádku dopadly na tvrdou zem chodby.

20 Venëa | 18. dubna 2013 v 22:00 | Reagovat

Viděla jsem sebe samotnou, jak padám na zem /musím se vrátit/ řekla jsem si. /Ai mě potřebuje/. Hned, jak jsem si toto uvědomila jsem byla podivnou silou odmrštěna k místu, kde jsem ležela. Pak jsem otevřela oči. Ty skutečné. Zhluboka jsem se nadechla. "Já žiju!" vykřikla jsem nadšeně. Ale to jsem neměla dělat. Ze stropu se na mě sesypala malá lavina písku. "Já žiju" zopakovala jsem šeptem. /Žít je krásné./ "Já už si myslela, že se v tom moři písku snad utopím" řekla jsem, ještě trochu vyděšeně. Podívala jsem se na Ai. Vypadala hodně unaveně. Tak mě napadlo, že zkusím jedno ´kouzlo´s energií. Představila jsem si jasný, zářící tunel, který jde odněkud z Vesmíru. Tím tunelem prochází energie a soustřeďuje se v mých rukách. Mezi rukama jsem zase měla ten ´balónek´. Poslala jsem ho k Ainariël. Pak jsem ještě nabrala energii a poslala ji všem bytostem a živým tvorům, co jsou v těchto písečných jeskyních. A nakonec ještě pro sebe.Hned mi bylo lépe a celá jeskyně vypadala taková světlejší, energie ji rozzářila tak, že i bytost, která není jasnozřivá by to světlo cítila a možná i viděla. Když jsem zavřela oči, tak jsem viděla. Viděla jsem bytosti hmotnýma očima neviditelné. Děkovaly mi. /Ai, kdybys to mohla také vidět/.

21 Hencia | 20. dubna 2013 v 21:38 | Reagovat

Přemístění... zářící tok energie... kde to jsem? A proč je tu tolik písku?
Poušť. Tunely pod pouští. Určitě, co jiného by to mohlo být? Ale odkud přicházela a nádherná energie?
Vyběhla jsem vpřed, směrem, odkud jsem cítila, nebo alespoň doufala, že cítím, energii.

22 Vypravěč | 20. dubna 2013 v 21:53 | Reagovat

Na scéně se objevila nová postavička: Hencia. I ona nyní byla na cestě za zdrojem magie. Zkrátka a jasně; teď v tom byli zavlečeni už tři.
Hen, vedena vílinou enegií, v pořádku proplavala pískem a nyní se ocitla vedle těch dvou. Avšak neměla dost času na to, aby si je pořádně prohlédla, protože se zrovna rozeběhly vpřed chodbou, která možná měla vézt za cílem jejich cesty. Avšak cesty, které vypadají jednoduše, se časem mohou vyjevit mnohem složitěji...
Hencia nechtěla zůstat sama a běžela v patách těm dvěma. Chodba tu byla široká a zanedlouho s nimi vyrovnala krok. Avšak v jejím běhu nechtěně zmáčkla jakési dobře zamaskované tlačítko v hlíně pod ní. Stěny se k nim začaly nebezpečně přibližovat. Otázkou bylo, co teď. Vyváznout odsud nebylo lehké a cesta zpět nebyla možná.
Každé z nich v tu chvíli vyvstala myšlenka spojená s rovnováhou. U každé byla jiná, ale smysl byl stejný.

23 Hencia | 20. dubna 2013 v 22:00 | Reagovat

Stěny se přibližovaly, cesta zpět nebyla možná... Jedině snad cesta dopředu. Podívala jsem se po dvou osobách, které byly v pasti se mnou. Byl to omluvný pohled, ale byla v něm i naděje - když jedno tlačítko tlačí stěny k nám, nemůže být někde poblíž ukryté i nějaké jiné, záchrana, která by stěny zastavila?

24 Venëa | 20. dubna 2013 v 22:13 | Reagovat

"Kudy pryč?" zeptala jsem se vyděšeně. V hlavě mi zněla myšlenka /rovnováha/. Zdálo se mi, že je to cizí myšlenka, nechápala jsem ji. Podívala jsem se na vlčici. V očích měla strach. "Bude dobře" řekla jsem jí. V tu chvíli jsem tomu i uvěřila. Vzpomněla jsem si na ten balónek, co se mi vytvořil v rukách, když jsem nabírala tu energii. Ale nevěděla jsem, jestli to zvládnu v tak velkém měřítku a jestli to vůbec k něčemu bude. /Třeba to ty stěny zpomalí/. Tak jsem nabírala energii a začala ji soustředit všude kolem sebe. /Mám neomezené možnosti a musím si to uvědomit/. Stěny se trochu zpomalily, ale to nestačilo. A já už dál nemohla. "Utíkejte!" vykřikla jsem a začala do rukou nabírat další energii. Z části jsem vytvořila tlakovou vlnu abych je popohnala a zbytkem jsem zase vyplňovala místnost. Také jsem se rozběhla. Pak jsem letěla. Při letu jsem stále brala a vysílala energii. /Jak je ta chodba dlouhá?/.

25 Ainariël | 21. dubna 2013 v 18:36 | Reagovat

Z mé vyčarpanosti mě cosi vytáhlo. Nerozumněla jsem tomu, ale najednou se ve mě vzala vlna energie. Pevně jsem se postavila na nohy a vešla do černé chodby. Za námi běžela vlčice, kterou jsem nikdy neviděla. Její přítomnost mi nevadila, možná právě na opak. Víc očí víc vidí... A to možná i ve tmě. Uvidíme, jestli má lepší zrak. Zatím jsem o tom docela pochybovala a nehodlala jsem připustit, že by vlk měl lepší zrak než elf. Vždyť bylo všem známo, že elfové prostě vidí nejlépe!
Najednou jsem uslyšela nápadný rámus. Nemusela jsem se ani dlouho rozhlížet kolem sebe, abych zjistila, co se děje. Tohle rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Stěny se k sobě začaly přibližovat a já nevěděla, co dělat. Snad bychom mohly stěny rozbít... Pak by se ale zřítila celá chodba. Ale zaklínění mi přišlo jako lepší nápad. Jenže čím?
Z mých úvah mě vytrhla Ve. Podle jejího zděšeného rozkazu jsem poznala, že jsme opravdu v úzkých. Ihned jsem se dala do běhu. Neběžela jsem však ani půl minuty... Otočila jsem se. Víla tam pořád stála, ale pak se rychle rozletěla směrem ke mě. /Měla bych jí pomoct./ Zdálo se, že něčím zahušťuje prostor v chodbě. To přece můžu taky! Natáhla jsem ruce a představovala jsem si hodně zhuštěný vzduch. Pak jsem se ale zarazila a s kouzlením ani nezačala. /Rovnováha. Co to má znamenat?/ Každopádně, kdybych zhustila vzduch v místnosti, nebyla jsem si vůbec jistá, zda bychom to přežily. A proto jsem od toho nyní upustila a poškala na ty dvě, které jsem stihla předehnat. Snad mají i ony nějaký nápad...

26 Hencia | 21. dubna 2013 v 19:41 | Reagovat

Jediný můj nápad bylo přemístění nás všech do bezpečí. Kéž bych to zvládla!Jenže v tomhle oboru jsem začátečník...
Doběhla jsem k elfce, jejíž jméno jsem zatím neznala, ale jmnéno nebylo to nejdůležitější. Stejně jako její společnice určitě dokáže ovládat energii - možná, kdybychom spojily síly všechny tři, povedlo by se nám přemístění!
"Zkusíme to společně? S Energií a přemístěním?" štekla jsem a doufala, že mi rozumí. /to by byla věc, kdyby se naše možná záchrana nezdařila díky jazykové bariéře! /

27 Venëa | 21. dubna 2013 v 20:07 | Reagovat

Už zase jsem měla v hlavě cizí myšlenku. Tentokrát jsem ji cítila přicházet od vlčice, která v tu chvíli zaštěkala. +Ty máš schopnost přemístění?+ zeptala jsem se jí v myšlenkách. Snad mě uslyší a porozumí. "Myslím, že má schopnost přemisťování" řekla jsem Ai. "Jasnozřiví mistři se mohou teleportovat a ty... to už nějak zvládneme." Ale trochu jsem zapochybovala /Jasnozřiví mistři mají neomezené schopnosti, ale já nejsem mistr. Já jsem úplný začátečník/. "Rovnováha" vykřikla jsem. "Klid mysli. Pokud se srovnáme se strachem a se vším, budeme v rovnováze. Vnitřní rovnováze. Pak se nám může podařit teleportace" řekla jsem. Vlčici jsem to ještě přetlumočila do ´řeči´ myšlenek.

28 Hencia | 21. dubna 2013 v 20:17 | Reagovat

V hlavě jsem uslyšela vílinu myšlenku - dotaz, jestli mám schopnost přemístění. + Mám, ale malou. Potřebuji pomoc, prosím.+ Zkusila jsem odpovědět a doufala, že mě uslyší. Nejspíše ano, hned se radila se svojí společnicí, hned přišla s dalším nápadem na zvýšení našich šancí. Rovnováha, vnitřní klid - ozvalo e mi v mysli, trochu nejasně, ale ozvalo.
Soustředila jsem se na klid, na své srdce a kdovíproč na květinovou louku. Soustředila jsem se, jak nejlépe jsem dokázala. Když jsem byla připravená k přemístění, kývla jsem na vílu a v myšlenkách k ní ´promluvila´: + Jsem připravená, a vy?+

29 Venëa | 21. dubna 2013 v 20:33 | Reagovat

+Pryč s vnitřním smutkem+ řekla jsem ještě v myšlenkách. +Stáváme se jedinou bytostí, mezi námi je naprostá rovnováha. Jsme jedna duše. Jedna mysl a cesta pryč je naše jediná myšlenka+ Cítila jsem ten klid. +Myslete na jediné místo, kam chcete, nebo se objevíme každá jinde. myslete na oázu+ Nevím, proč mě napadlo zrovna toto místo, ale cítila jsem, že tam to bude nejlepší. pro všechny.

30 Hencia | 21. dubna 2013 v 20:36 | Reagovat

Oáza mi až neskutečně jasně vyvstala před očima. Ne, nejen před očima, měla jsem jí plnou hlavu. Soustředila jsem se, jak mi víla radila. Klid, takový, jaký jsem ještě nezažila.
Zkusila jsem nás přemístit.

31 Vypravěč | 21. dubna 2013 v 20:51 | Reagovat

//Připomínám, že žádné jazykové zábrany nemáme. Všichni mluvíme stejným jazykem a rozumíme si, i když jsme různých ras...

Chodbou zarachotil obrovský výbuch a všechny přítomné na chvíli oslepil mohutný záblesk světla. V jednu chvíli byly v kamené chodbě a teď... V oáze. Přesně tam měly namířeno. Tam měly nalézt zdroj magie... Avšak byly to opravdu ony, kdo se přemístil? Přemisťování ovládala jen Hencia a to jen na začátečnické úrovni. Pomohla snad vílina jasnovidecká schopnost? I tak by ale nemohly přemístit třetí osobu... Něco tady nehrálo. A těm třem to pomalu začínalo docházet.
Teď je na nich, zde se v oáze zorientují. Je velá 2km čtvereční a nachází se v ní velká studna. A kde je voda, tam je život. A tam je i náš hledaný šaman...

32 Hencia | 21. dubna 2013 v 21:01 | Reagovat

"Dokázaly jsme to!" štěknu. I když je celé to naše štěstí trochu podivné, stěny se už kolem nás nestahují a to je rozhodně pokrok. Podívala jsem se po svých dvou společnicích - víle a elfce.
"Když už jsme se dostaly ven, co takhle se představit, než na to zase nebude vhodná chvíle? Jmenuji se Hencia, a vy?"

33 Venëa | 21. dubna 2013 v 21:31 | Reagovat

"Já jsem Venëa" usmála jsem se na vlčici. Podívala jsem se jí do očí. Byly šedé a takové hluboké, skoro až lidské (nebo elfí). Tušila jsem, že s tím naším strašidelným zážitkem má něco společného. Ale neúmyslně, tak jsem se na ni nezlobila. "Tady někde by měl být ten šaman, o kterém se tak mluvilo. ale nechápu to, podle našich zážitků by měl ovládat magii větru nebo přemisťování. Ale říká se, že je zemský. To by mě zajímalo, co se tu tedy vlastně děje"

34 Ainariël | 22. dubna 2013 v 12:11 | Reagovat

Cítila jsem podivný tlak v žaludku. /To bude asi vlivem přemisťování,/ napadlo mě. Bylo mi špatně a chtělo se mi zvracet. Musela jsem být hrozně bledá a má kůže nesla mírný nádech zelené.
Sotva jsme však stanuly v oáze, vše se zlepšilo a pocit nevolnosti úplně zmizel. Byl tu krásný vzduch, i když hodně vlhký. Hencia se nám představila. "Já jsem Ainariël," mrkla jsem na ni přátelsky. Vlčice nevypadala nebezpečně a určitě nám nechtěla ublížit. Otočila jsem se na Venëu: "Nejsi sama. Až ho najdeme, určitě se ho zeptáme." Rozhlédla jsem se kolem a pohledem pročedávala okolní keře a stromy. Nic jsem však nezahlédla. "Jsme jenom na kraji. Tipuji, že bude přímo uprostřed." Vykročila jsem vpřed, přímo do středu, a ostražitě jsem se rozhlížela kolem sebe. Oáza byla magií přímo prostoupená a nějaké nástrahy tu určitě mohly být. Jen na ně nenarazit...

35 Venëa | 22. dubna 2013 v 14:29 | Reagovat

"Počkej, Ai, už je skoro noc. a začíná pršet. Měly bychom se někde utábořit" řekla jsem a začala se rozhlížet, jestli neuvidím nějakou jeskyni. Déšť se zatím změnil v krupobití. "Tahle jeskyně vypadá pěkně" ukázala jsem na jeskyni kousek odtud.

36 Ainariël | 22. dubna 2013 v 14:47 | Reagovat

Rozhlédla jsem se po noční obloze, která se stále více a více zaplňovala tmavými, bouřkovými mraky. V tom na mě spadla provní kapka. V závěsu za ní se přidávaly další a další. Kdybychom tu zůstaly ještě chvíli, byly bychom do tří minut zmoklé do morku kostí. A to jsem do toho ještě nazapočítala kroupy... Několik mi jich nepříjemně spadlo na hlavu. Hrotilo, že zanedlouho tu budou i blesky. "Ne, jeskyni ne. Tam to při bouřce není bezpečné," pohlédla jsem na Venëu. "Ale utábořit bychom se někde měly. Nebo co nejrychleji najít šamana..." Pohledem jsem sjela směrem k jeskyni a pak ke středu oázy. Bylo tam něco zvláštního, něco, co do přírody nezapadalo... "Je to studna, nebo mě už začíná šálit zrak?" Rozběhla jsem se tím směrem.

37 Hencia | 24. dubna 2013 v 20:58 | Reagovat

Rozběhla jsem se za Ai. Studna a voda, co víc si přát!
V mysli jsem zavolala na VEneu: + Kde je voda, je i život a šaman.+ Kde jinde by také mohl být? Upřímně, byla jsem na šamana velmi zvědavá - kdyby kvůli ničemu jninému, tak proto, že jsem zatím s žádným šamanem neměla tu čest se setkat. Běžela jsem, běžela... a studna byla blíž a blíž.

38 Venëa | 24. dubna 2013 v 21:12 | Reagovat

Začalo mě naplňovat štěstí. vzlétla jsem a jako zázrakem jsem se i přes krupobití udržela ve vzduchu. Cítila jsem tu magii. Všude. Zavřela jsem oči a viděla jsem zelené pramínky světla, jak se splétaly a vytvářely mi před očima obraz té krajiny. /Mohla bych letět poslepu/ napadlo mě. Viděla jsem i světlo Ainariël a Henciy. Ale mou pozornost upoutalo něco jiného. Studna. U ní byl zdroj těch zelených... věcí. Zemský šaman. šel nám naproti. Tolik klidu, harmonie a Lásky jsem v životě necítila. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem své společnice nechala daleko za sebou. Tak jsem přistála a čekala na ně.

39 Hencia | 24. dubna 2013 v 21:16 | Reagovat

Ano, byl tam, a šel naproti nám! Zrychlila jsem běh a napůl nevědomky začala vrtět ocasem. Co na tom, že to dělávají psi, ze šamana vyzařovala i na dálku taková radost, až nebylo možné odolat... DOběhla jsem k Venee. + Nemáte potuchy, jak přesně se zdraví
šaman? On je tak... dobrý, nechci ho urazit nějakým nevhodným chováním.+

40 Vypravěč | 24. dubna 2013 v 21:31 | Reagovat

Šaman zbystřil. Někdo mu vklouznul do jeho revíru... Šamanem byl ve zdejším kraji poměrně dlouho a právě on byl ten, další z jeho rodu, který to přebral po jeho otci. Bouřlivá noc mu zjevně nevadila a proto zůstal skrčený za studnou. Prohlížel si noční oblohu a přemýšlel o světě kolem něj... Ale počkat, někdo sem míří! Urychleně vstal. Co po něm asi mohou chtít? Vlčice, elfka a víla. Jak podivná skupinka. Hledala snad právě jeho? Už to bylo dávno, co za ním přišli poslední poutníci a požádali ho o zasvěcení do magie země. Byl mistrem v tomto oboru a byl na to jaksepatří hrdý. Že by měl zaučit další tři bytosti?
"Vítejte v oáze," pronesl vznešeně. "A přijměte mé pozvání do mého příbytku..." Jeho obydlí bylo velmi prosté - podobalo se stanu. I tak však bylo velmi útulné a na ohni jim šaman už chystal čaj z těch pravých bylin. "Asi jste přišli zdaleka. Musíte mít žízeň," mrkl na ně svýma velkýma, zelenýma očima. Když před sebe všichni dostali podivné misky s čajem, dal se do řeči: "Vy jste si určitě přišli, abych vás naučil magii země. Je to tak?" Přísným, ale vlídným pohledem přejel po všech přítomných. "Mohu vás zasvětit," povídal tajemněji. "Od toho tu přeci jsem. Chcete?"

41 Hencia | 24. dubna 2013 v 21:35 | Reagovat

A všechno to šlo tak rychle...
"Což o to, chci, ale... jak víš, že jsem zasvěcení hodna? Nebo snad zasvětíš každého, kdo sem příjde, i když to může být na škodu?"

42 Venëa | 24. dubna 2013 v 21:40 | Reagovat

"Ale co za to máme dát? A také nás nemůžete přeci zasvětit jen tak, to by naše mysl nevydržela." trochu jsem zapochybovala. +Jak dlouho se budeme učit?+ poslala jsem k němu ještě myšlenku.

43 Vypravěč | 13. ledna 2015 v 19:49 | Reagovat

Šaman se na chvíli zarazil a trochu podezíravě se na přítomné podíval. Jejich odpověď mu přišla velice zvláštní a byl si jistý, že si asi situaci úplně neuvědomují. Mírně zavrtěl hlavou a trochu zlomyslně se zašklebil. "Otázka byla, jestli se chcete naučit magii země. Nikdo jste neodpověděl správně... Pochybujete snad o tom, že se ji dokážete naučit? Nebo jste se přes tu poušť plahočily jenom tak pro nic za nic?" S heknutím se svalil do svého křesla - čili měkkého trsu trávy - a pobídl skupinku, aby si sedla proti němu. "Za jak dlouho se magii naučíte je jen na vás. Může to být za týden... Nebo také za rok. A nebo se jí nemusíte naučit vůbec. Nepotřebuji důvod, abych někoho zaučil. Stačí snaha, chuť se učit a zdolat překážky pouště, což už máte za sebou. Tak co, půjdete do toho?" Vítězně se usmíval, a těšil se z toho, že má po pár letech zase nějakou společnost.

44 Venëa | 17. ledna 2015 v 21:08 | Reagovat

Rozhlédla jsem se po ostatních. Šamanova slova zněla překvapivě povzbudivě. Vzpomněla jsem si na mou rozpravu s kaktusem a na jeho bodlinu, kterou mám stále ve váčku s amulety. Bylo to znamení, ale možná ne takové, jak jsem si zpočátku myslela. "Já do toho jdu." řekla jsem rozhodně.

45 Ainariël | 17. ledna 2015 v 21:40 | Reagovat

Stála a zvědavě se rozhlížela kolem. Rozhovor jejích společníků se Šamanem vpouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. /Tak tohle je oáza.../ Zdálo se jí to tu kouzelné a asi by jí nevadilo tu zůstat po delší čas. Zdálo se, že studna bude stále plná studené vody a oáza hned tak nezmizí.
"Magie země... Proč ne?" probrala se ze snění. Poslední dobou se dost nudila a neměla co na práci. Naučit se další magii by jí určitě jenom prospělo. "Kdy začneme?" oplatila úsměv Šamanovi.

46 Vypravěč | 17. ledna 2015 v 22:19 | Reagovat

"Začneme třeba hned. Nic si za to nežádám, jen to, abyste mě poslouchali. Některá kouzla mohou být při neopatrném provedení nebezpečná." řekl šaman. Tak začala jejich výuka. Celých deset měsíců naslouchaly každému šamanovu slovu, byly okamžiky, kdy to chtěly vzdát, ale díky vzájemné podpoře nakonec vytrvaly všechny tři. Oáza se za tu dobu zaplnila mnoha novými stromy, zprvu malými a pokroucenými, ale později i silnými a zdravými. Jednoho dne šaman řekl: "Vidíte, naučily jste se již všechno, co jsem vás mohl naučit. Na zbytek si musíte přijít samy. Léčení je poslední dovednost. To vás však naučit nemohu, na to si musíte přijít samy. Když jste začínaly, byly vaše stromy malé, pokroucené a neduživé. Mohl jsem je vyléčit, ale místo toho jsem vám je jen označil. U nemocných stromů rostou květiny, žluté, modré a červené. Podle těch poznáte, které jsou váš výtvor. Myslím, že každá už tuší, která barva je pro koho. Stromy s květinou vaší barvy však léčete jen na začátku, až budete cítit, že vám to jde, uzdravujte i stromy s květinami ostatních. Až zvládnete i to, měly byste samy rozpoznat nemoci a neduhy dalších stromů. A to bude váš poslední úkol, vyléčit i je". Venëu hned zaujal malý stromek obklopený žlutými kvítky, Ainariël zase pokroucený stromek topící se v moři modrých květů a Hencia se rozběhla k rudě planoucím květům. A opravdu vše šlo tak, jak šaman předpovídal. Asi tak za týden byly všechny stromy v oáze snad nejzdravější v celé Atlancii. Tím bylo jejich zasvěcení dokončeno.Loučení se šamanem proběhlo bez velkých ceremonií. Šaman dal každé na rozloučenou květ, který označoval jejich stromy. Venëa se nabídla, že zatím může květiny uschovat u sebe, ve váčku s amulety. A tři společnice se vydaly dál...

47 Hencia | 25. ledna 2015 v 16:57 | Reagovat

Vydala jsem se na cestu se svými přáteli. Ano, z Ai a Veney se skutečně staly mé přítelkyně, čas strávený s nimi v oáze byl nejen nejzajpoučnější lekcí v mém životě, ale i jedním z nejkrásnějších období.  Byla jsem ráda, že dál cestujeme stále společně, že se mi nebude muset stýskat po nikom jiném, než po šamanovi. Po počáteční nedůvěře jsem si šamana oblíbila, už při loučení s ním a oázou jsem si slibovala, že se sem alespoň jednou ve svém životě vrátím, podívat se na stromy, na šamana... Ale čekala nás další cesta.

48 Ainariël | 16. května 2015 v 16:53 | Reagovat

//Hromadný přesun k jezeru Illiona

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.